Jeho výkřik zní nehumánně. Měl možná dvacet let a sedl si na nemocničním pokoji. Jeho manželka měla kolem sebe ruce, když se snažila šeptat slova pohodlí, snažila se zastavit neustálé zvířecí výkřiky. Byla tam, řekla mu - nikdy by ho neopustila. Oženil se méně než rok.
Podle všeho nebyla motocyklová nehoda jeho vina.
Jiný jezdec ho právě neviděl. Ale jeho zranění v mozku se nestaralo o to, za jakou chybu to bylo. Teď byl po zbytek svého života výsměch všech nadějí, které mladý muž kdysi držel za svou budoucnost.
Většina lidí tuto stránku života nevidí. Je to příjemnější ignorovat. Můžeme pochopit, že někdo někdy bolesti a dokonce i ta smrt nakonec přichází pro každého. Ale co takhle?
Učinit smysl pro náhodné události
A co zdánlivě náhodné události, které nejenom bolejí, nezabijete jenom, ale roztrháte kusy toho, kdo jsme, a necháme roztržitý zbytek bojovat s tím, co se stalo? Jak můžeme udělat nějaký smysl pro potřebu vesmíru paralyzovat jasnou mladou ženu, dát vědeckému vědci mozkovou mrtvici nebo způsobit, že dítě navždy ztratí malé kroky, které udělaly v učení se mluvit ?
V dobách onemocnění se mnozí lidé obracejí k víře a modlitbě.
Neurologická onemocnění mohou otřásat těmito základy. Proč by se Bůh, který vytváří takové hrůzy, nikdy pokoušel odpovědět na nás? Pravdou je, že mnohé neurologické nemoci zůstávají nevyléčitelné. Je to snadnější pro mnohé, aby zcela odmítli představu o Bohu. I kdyby tam byl Bůh, který to udělal, proč bychom se měli obtěžovat s božstvem, které nám zjevně zajímá tak málo?
Černá díra neurologických onemocnění
Neurologická nemoc přináší speciální věc na věkovou "otázku zla", která po staletí sužovala věřící. Toto není jen utrpení ve smyslu bolesti nebo smrti. Zatímco smrt nabízí možnou pohodu něčí duše, která se přenáší na lepší místo, neurologické onemocnění může beznadějně hračkovat se samotným pojetím duše. Onemocnění mozku může změnit osobnosti, činit někoho jednat chladně, ukrást vzpomínky nebo naše schopnosti dělat ty věci, které jsme kdysi vynikali, například vztah k těm, které milujeme. Pokud je mozek mozku pozměněn chorobou, v jakém okamžiku se jejich činy nebo osobnost odrážejí od jejich onemocnění spíše než koho "skutečně jsou"?
Dokonce i v příběhu o Jobovi, když dobrý člověk čelil ničivé sérii božsky řízených katastrof, zůstal celý Job. Jak by se změnil význam příběhu, kdyby Job ztratil svou schopnost, dobře, dokonce i "Job"? Co kdyby ztratil tu část mozku, která mu umožnila zvládnout nebo pochopit? Co by mělo znamenat jeho utrpení?
Nemůžu doufat, že na tyto otázky zodpovím v jednom článku nebo dokonce vůbec. Náboženství a duchovnost jsou velmi osobní záležitostí a každý nalezne svou vlastní odpověď.
Jen chci uznat, že pokud neurologické onemocnění vzbudilo tyto otázky ve vás, nejste sami.
Pro mě je ztráta bitů sami, jako ztráta jakékoliv jiné drahé náležející nebo přátelství, uvažuje o tom, co by mohlo být trvalejší a smysluplnější. Abych se vyrovnal s neurologickými onemocněními, musím myslet na to, co můj mozek dokáže v současné době dělat. Co je nejdůležitější, už není "já", které je v mé hlavě, "já", kterou můžeme vzít kus po kusu, dokud mé tělo není prázdná. Existuje další "já", která existuje v myslích druhých, v jejich vzpomínkách a v tom, jak jsem se změnila, jak mohou jít o své životy.
Předtím jsem řekl, že "my jsme naše mozky" a věřím tomu. Ale také věřím, že část toho, kdo jsme, je také v mozku ostatních. S tím, co jsem vzal v úvahu, mám pocit, že mohu získat nějaký pohled i na krutosti neurologických onemocnění.
Nevím, že to nabízí pohodlí těm, kteří trpí neurologickou chorobou buď v sobě, nebo v jiných, ale pokud vás to popisuje, přeji vám nejsilnější pohodlí, kterou můžete najít, ale můžete ji najít.